WORK IN PROGRESS VERZE TEXTU K DATU 27/9/2019
O ekologii našeho právního systému
Místo: New Delhi, Dharmashala, India, 2019
Osvojili jsem si strategie, které přinášejí krátkodobé výhody a které se dnes ukazují jako z dlouhodobého hlediska ničivé. Mezitím však došlo k jejich hlubokému zakořenění do civilizačních struktur, což velmi znesnadňuje jejich změnu. Jedná se o klasickou ukázku vyhynutí kvůli ztrátě flexibility.
Zánik podle nutnosti – bezpráví podle řádu času.
Náš vysněný zdravý systém lze přirovnat k provazo/chodci. Mít možnost měnit jednu nestabilní pozici za druhou. Postavení rukou a nebo rychlost pohybů jsou obsařeny velkou flexibilitou. Pokud je tělo spoutané nebo jinak znehybnělé – spadne.
Když mysl nepracuje není tu ani svět.
Když se obě ruce dotknou, objeví se smyslnost těla, pocítíme teplo druhého, jeho tlak, chvění, nervozitu, jeho přítomnost a blízkost. Blízkost jiného, která se v tu chvíli dostává na rovinu sebe sama.
Pozdrav cizince hluboko uvnitř.
Jedním dotykem se probouzí nekonečno ostatních. Nekonečno jiných bytostí, nekonečno odlišných prostorů, v různých časových rovinách.
Michel Serres v jednom ze svých textů napsal: ,,skutečnost, že život narušuje pořádek světa, znamená doslova, že život je zpočátku turbulence.“
Se zavřenýma očima pozorujete temnou modř, která zmizí jakmile oči otevřete.
Tělo je stejně cizí jako svět. Musíme přijmout jeho podivnost.
Vše, co zde objeví se bude týkat propojení a oddělení, zaplétání – splétání, pocitu, vizuální hapticity, afektivní ekologie, involuce, podivné a zároveň úžasné intimity, smyslového naladění a mezidruhové komunikace.
Když se dvě ruce dotýkají, jak jsou si blízko?
V meziprostorech hovoří mnoho hlasů, což je něco jako kakofonie uvnitř příběhů, která navzájem nějak působí. Do sebe propletená příběhy. Je jejich blízkost nějak měřitelná?
Každý z příběhů je protkán jeden do druhého a v něm je zase znovu ukryt. Nedotýkají se tyto příběhy už ze své podstaty vždy poznání, invaze, nějakého ohledání, ať chtěného či nechtěného cizince, který je ukryt hluboko uvnitř?
Dotyk se pohybuje a ovlivňuje to, na co zrovna působí. Je to elektormagnetická interakce. To znamená, že se nejedná o žádný skutečný kontakt. A proto si možná myslíte, že se vaše ruce dotýkají někoho druhého, když je k sobě tisknete. Ale tak tomu není. Můžete cítit teplo, hebký povrch pokožky, přímo v místě, kde se vaše prsty dotýkají někoho druhého, ale to, co skutečně cítíte je elektomagnetické odpuzování mezi elektrony atomů, které vytváří vaše prsty, a někým, nebo něčím dalším.
Samotná forma experimentování je vždy o kontaktu. Experiment, je živá, dýchající rekonfigurace světa. Svět teoretizuje i experimentuje sám se sebou. Šeptá. Myšlenkové experimenty jsou hmotné záležitosti. Myšlení nikdy nebylo bezduchou nebo jedinečnou lidskou činností. Vstoupit do prázdnoty, otevřít se možnostem, bloudit, objevit se mimo vymezenou cestu. Doteky vzájemně propletených bytostí.
Odpuštění v jádru přitažlivosti. Záchvěvy v člověku, který je už přesycen spánkem.
Prázdnota není prázdná. Je to živá dýchající neurčitost ne/bytí. Vakum je radostným zkoumáním virtuality a virtualita je druh myšlenkového experimentu, který provádí svět.
Virtuální částice nepůsobí v prostoru a čase. Jsou to strašidelné a děsivé neexistence/existence, které jsou křehké na okraji – nekonečně jemné čepele mezi bytím a nebem.
Ale i stromy jsou vnímající bytosti. Protože spí.
(ale všechny stromy v noci nespí, spí pouze některé z nich)
Noc, která pomalu přichází spojuje živé s neživým.
Jedna dlouhá temná noc.
Mění živé v neživé.
S vaší tělesnou totožností dozajista zemřete!
Naše existence je nestálá kvůli střídajícím se stavům bdění a spánku. Cokoliv je časově omezené, je přechodné a není tudíž skutečné.
Nekonečná změna, která žije v nás a skrze nás tím, že nás probouzí k nelidskému se může jevit necitlivě, iracionálně, nepochopitelně, ale může nám pomoci čelit hlubinám toho, co sebou odpovědnost nese.
O podivné intimitě.
Každá úroveň dotyku se tedy sama o sobě dotýká všech ostatních. Všechny dotyky znamenají nekonečnou změnu, takže dotykem druhého se dotýkáme všech ostatních, včetně sebe.
A dotýkám-li se sebe, dotýkám se také všech cizinců uvnitř.
Každý jednotlivec vždy zahrnuje všechny možné intra-akce se sebou samým prostřednictvím všech virtuálních ostatních, i včetně těch, které nejsou ve spoluúčasti (nejsou souběžné) se sebou samým.
I ty nejmenší kousky hmoty jsou nepochopitelné množství.
To, co je zde zpochybňováno je samotná povaha ,,já“ a to nejen z hlediska bytí, ale také času. Já je rozptýleno – rozptýleno časem a bytím.
Jednotlivci jsou nekonečně zadluženi všem ostatním, kde zadluženost není o dluhu, který následuje nebo vyplývá z transakce, ale spíš o dluhu, který je podmínkou možnosti poskytnutí / přijetí.
Když se elektrony setkávají někde napůl cesty, když se vzájemně ovlivňují, když se dotýkají, koho a nebo čeho se dotýkají?
Dotyk je věcí odpovědi.
Dotek není nikdy čistý a nevinný.
Nekonečný dotek nicoty je protkán veškerým bytím / stáváním, hmatatelnou neurčitou touhou vedoucí k jádru hmoty.
Jednáním postrádáme soucit. Možná je na čase čelit nelidskému v nás, než bude možné žít spolu s vášní, utrpením, pocitem, dojetím. Jak bychom se cítili, kdyby se to stalo prostřednictvím nelidského?
Síla představivosti nás staví do kontaktu s možnostmi vnímání necitlivého, neurčitého, toho, co cestuje nebo se pohybuje po okraji bytí, to, ale není otevření bytí směrem k druhému.
To, co považujete za jedince, může být něco zcela odlišného!
Být v kontaktu s hojností nicoty, nekonečností prázdnoty, která je navlečena do, skrz a kolem všeho a otevírá možnost slyšet reptání, mumlání, tlumené zvuky, výkřiky, promlouvající ticho.
Odpovědnost je souběžná s naší citlivostí, v naší citlivosti jsme vystaveni vnějšímu světu… – Alfonso Lingis
Pocit vystavení se druhému je rozhodující, stejně jako závazná povinnost, kterou představuje naše zranitelnost.
Různá zapletení představují závazky vztahů – být svázán s druhým. Zadlužení vůči jinému, který je nevratně a materiálně vázán na sebe.
Etika v sobě nese nesoulad, ale to není to nejzásadnější, na etice vlastně vůbec nezáleží. Je jen nedílnou součástí difúzních vzorců světa.
Samotná podstata hmoty znamená vystavení se druhému.
Odpovědnost není výpočtem, který má být proveden. Ale je to vztah, který je nedílnou součástí probíhajícího a neaktivního světa.
Interaktivní otevření – umožnění reakce.
Nekonečná změna, která žije v nás a skrze nás tím, že nás probouzí k nelidskému se může jevit necitlivě, iracionálně, nepochopitelně, ale může nám pomoci čelit hlubinám toho, co sebou odpovědnost nese.
Kakofonie tichých – šeptajících výkřiků, lapání po dechu, nekonečné množství neurčitých bytostí rozptýlených v různých časoprostorových zónách.
Nicota, je vždy obsažená v nás, nicota nás prorůstá, nebo skrze nás žije. Nemůžeme ji uzavřít a ani ovládat. Nemůžeme blokovat iracionalitu, zvrácenost, šílenství, kterého se bojíme, v naději na uspořádanější svět. To však nesnižuje naší zoodpovědnost. Naopak to je to, co ji umožňuje.
Neurčitost není nedostatek, ztráta, ale potvrzení, oslava nicoty .
To nelidské, to, co nejčastěji označujeme za nehumánnost lidstva jako nedostatek soucitu, může být samou podmínkou možnosti cítit utrpení druhého, doslova být v kontaktu s druhým.
Existence nelidského, která prolíná skrze nás, protože nám umožňuje oslovit nesmyslnou jinakost, které bychom se jinak nikdy nedotkli.
Dotknout se, být dotknuti cizincem, který nám dává schopnost reagovat.
Nelidský je ten, kdo je považován za nekonečnou intimitu, která se dotýká samotné povahy doteku, toho, který drží otevřený prostor a jeho živost.
—
Deep Adaptation (Phase II: Ecology Of Our Juridical System) je dalším pokračováním performativně kolaborativního projektu Země se chvěje. Tato část projektu vznikla v intenzivním dialogue se skupinou studentů z indické University of New Delhi.
Účastníci : Bhupendra, Gaurav Pandey, Priyanshi Gupta, Shweta Kapoor, Sumanshu Rao, Veronika Resslová, Manish Gupta, Aleš Čermák, Prashant Pandey, Vishal Sen, Parmod Kumar, Priya Saini, Gagan
Speciální poděkování: Veronika Resslová
